Živé stříbro

Jednou večer mě matka poprosí, abych jí sklepal teploměr. Skleněná trubička se mi vysmekne z ruky a rozbije se. Mezi střepy se mihnou drobné stříbrné kuličky a dotykem se spojují ve větší. Nic podobného jsem ještě neviděl, jako by ožily. – To je rtuť, řekne matka, stříbro, které ukazuje teplotu těla. – Vypadá jako živé! - Jako ty, ty jsi taky neposedný jako živé stříbro... Juraj Jakubisko, režisér, scenárista, kameraman a výtvarník, nazval tímto přirovnáním vzpomínky na prvních třiatřicet let svého života. Zápis obrazů a událostí, které si dobře schovala paměť jednoho z předních tvůrců česko-slovenské a evropské kinematografie, je působivou četbou, v níž se mísí osobitě viděná realita s Jakubiskovým magickým realismem, dodávajícím tak dráždivou chuť a neopakovatelné vyznění jeho vynikajícím filmům. Rodný Kojšov, válka, střední umělecká škola v Bratislavě, režie na pražské FAMU, kolegové, lásky, život plující na „nové vlně“… V roce 1967 točí jako devětadvacetiletý, po řadě ceněných krátkých filmů a dokumentů, první celovečerní film „Kristove roky“. I jeho jedinečnost potvrzují významná mezinárodní uznání. Čtyři roky na to se tvůrce potká se svými Kristovými roky. To už jsou jeho zakázané filmy „Zbehovia a pútnici“ (1968), „Vtáčkovia, siroty a blázni“ (1969), i „Dovidenia v pekle, priatelia“ (1970/1990) bezpečně uvězněné v trezoru. Láme se doba – a tady první část pamětí Juraje Jakubiska končí. Nenechte si je ujít!