Hamlet v době tekuté

„Co je člověk, umí-li na životě vydobýt jen potravu a spánek? Pouhé zvíře! Ten, který nám dal schopnost přemýšlet… jistě si nepřál, aby božský rozum v nás bez užitku hnil,“ uvažuje Hamlet. Civilizace nás informačně pohlcuje, hodnoty se relativizují, ztrácíme vládu nad časem, ve kterém můžeme být skutečně sami sebou. Autor vychází z představy, že kdysi existovala archa Noemova, ztracený prostor, ve kterém člověk prožíval svůj osud a mohl zastavit zběsile ubíhající čas. Život se s člověkem nemazlí, taková je realita bytí. Jaký je vlastně smysl života? Tušíme svět před životem a svět po životě. Možná magické myšlení na eruptivních vlnách poezie přispěje k objasnění této záhady. Co když Noemova archa představuje svět, který se udál nespojitě současně už dříve ...