Jaro 1941

Vydržet s očima otevřenýma aspoň o kousek déle, než kolik jim bylo určeno. Všem zachráněným dopříště. Vědí, že zemřou – ale touha žít, milovat, bavit se, stále živí jejich naději. Nepřestávají doufat, že se stane zázrak a budou ušetřeni. Že tentokrát ještě nebudou muset zemřít oni, ale někdo jiný. Takovým způsobem vypráví o holokaustu – přesněji o jeho podobě v Polsku na počátku roku 1941 - polsko-izraelská spisovatelka Ida Finková. Bez patosu, bez obviňování a výčitek vypráví příběhy všedních lidí - a i ty příběhy by byly všední, kdyby je neobkružovalo vědomí blížící se, všudypřítomné smrti. Ve svých povídkách se přitom Ida Finková drží daleko od koncentračních táborů a statistik vypovídajících o zrůdně důsledném vyvražďování příslušníků jednoho národa. Její příběhy se odehrávají v domech, na ulicích, v polích, někdy pouze v hlavách jejích hrdinů. Kdybychom se pokusili hledat nějakou spojovací linku mezi jednotlivými příběhy, hlavní motiv knihy – byl by jím strach. Strach ze smrti, z utrpení, ponížení, hladu a především ze ztráty lidskosti.