O naději s Marií Svatošovou

V nevhodnější dobu mě Karmelitánské nakladatelství oslovit nemohlo. Neočekávaně mi zemřela maminka. Byla jsem právě na cestě k ní, ale nebyla jsem s ní. Scházela mi na každém kroku. Stačilo pohlédnout na prázdné místo vedle sebe v kostelní lavici a slzy tekly jako z vodovodu. Vůlí se to nedalo ovládnout. Při zpovědi jsem dostala radu: „To dělá jen tvoje tělo, podobně, jako když nás svrbí pata. Nevšímej si jich, nechej je téct, ale okamžitě navaž spojení s maminkou. Jen si pěkně zvykej na nový způsob komunikace! Je mnohem účinnější než ty vaše mobily, SMSky a e-maily.“//V tomhle stavu psát, a ještě k tomu o naději? Vyhledat čtyřicet citátů, to šlo, to byla práce mechanická. Ale vymyslet něco hlavou? Přiznávám poctivě – nepsala jsem to sama. Tu radu zpovědníka jsem vzala doslovně. Aniž bych obcházela Ducha svatého, zapojila jsem do práce na této knížečce maminku. Většinou jsem sedala k počítači, tupě zírala na blikající kurzor a vůbec netušila, co budu v příštích minutách psát. Po chvíli jsem si text vytiskla a žasla, co ta naše mamka dokáže a jaké má teď možnosti. Však také od té doby docela jinak v Krédu prožívám slova „věřím ve společenství svatých“.