Rakouští císařové

František I. se pod tlakem politických událostí vzdal titulu římsko-německého císaře a přijal titul dědičného císaře rakouského. Po vítězství nad Napoleonem a následném obnovení předrevolučního pořádku v Evropě na Vídeňském kongresu panoval za jeho vlády v Rakousku vynucený, takřka pohřební politický a duchovní klid. Jeho nejstarší syn Ferdinand I. trpěl od dětství epilepsií, a proto se pochybovalo, zda bude vůbec moci nastoupit na trůn. Za jeho panování se o stát mimořádně zasloužil Metternich, který si tak chtěl zajistit svou výjimečnou politickou moc. Přišel však březen roku 1848 a s ním revoluční bouře. Metternich před vzbouřenci uprchl do zahraničí a duševně slabý císař se vzdal trůnu. Novým císařem se stal jeho synovec František Josef I., který hluboce přesvědčen o důstojnosti a autoritě svého úřadu řídil vratkou státní loď, k níž by se jeho mnohanárodní říše dala přirovnat, politickými, hospodářskými a společenskými úskalími, sociálními potížemi a převraty, k nimž docházelo v celosvětovém měřítku, víceméně bez fantazie plných 68 let. Když starý mocnář 21. listopadu 1916 navždy zavřel oči, zdědil jeho nástupce Karel I. už pouhou konkurzní podstatu. O dva roky později, na konci první světové války, se habsburská říše rozpadla na řadu malých států.