Rozmarné léto

„Jezme a pijme,“ řekl Hugo. „Dejte sem večeři! Tučný sýr, zvěřinu, ptáky, jehňata, vše, co se líhne živé, a vše, co se líhne z vejce. Dejte sem vše, co zraje jedlého, vše, co je oploutveno, a všechny druhy plžů, kteří se požívají ve vzdělaných zemích. Dejte to sem! Je večer, země se otočila a tu obyčej jísti.“ Tolik major. Ale my říkáme ještě: Dejte sem konečně knihu, jejíž čeština je pro člověka a ne pro úřad nebo počítač a po jazyku Bible kralické snad nejkrásnější. Dejte ji sem, abychom si připomněli tradici uměleckých výbojů směřovaných ke člověku a tradici českého každodenního humanismu, abychom skrze její stránky jako v obráceném dalekohledu jasněji znovu spatřili naši krajinu i lidi a jejich skutky, které, jakkoli často směšné, bývají i hrdinné. Shlédněme na ně proto laskavým okem tak, jako to dokázal kdysi Vančura a nyní i Vladimír Renčín, který nakreslil nové obrázky a jehož postavičky nás budou knihou provázet. Jsme na počátku nového milénia, země se věru otočila, a není tudíž od věci ohlédnouti se zpět, odkud jsme vyšli, kde jsme a kam směřujeme, abychom nezabloudili. Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným. Nikoliv! Je to přece Rozmarné léto.