Sny o Eriel

V temnotě za mnou se ozval tichý, nepříjemný zvuk. Zem pode mnou upozorňovala na něčí rytmické kroky. Na chůzi někoho, kdo pronásleduje. Kroky nebyly rychlé nebo uspěchané. Ten, komu patřily, neutíkal. Šel rychle, přesto nepospíchal. Byl si jistý, že mu Eriel nemůže utéct. Byl si jistý svým vítězstvím. Eriel strnula, když zaslechla, jak se její pronásledovatel blíží. Opět se prudce otočila ke světlu. „Běž, Eriel!“ ponoukala jsem ji šeptem. „No tak! Utíkej!“ Jenomže Eriel mě neslyšela. Jenom zvětšující se loužička pod jejíma nohama mi napověděla, jak moc se Eriel v tu chvíli bála.