Stodola

Povídkový soubor Martina Němce by se mohl stát jedním z nejvýraznějších objevů české prózy posledních let. Jde o soubor povídek, propojených nejen tematicky, ale i výrazným stylem, jenž se vyhýbá emocionálnímu obnažování vypravěčova „já“. Jednotlivé povídky v duchu někdejších Kunderových Směšných lásek postihují stereotypy našeho myšlení, komunikace i vnímání partnerů. Knihu lze číst i po jednotlivých příbězích, teprve z jejich celku však vystupuje vyhraněná vize soudobého světa a našeho bytí v něm. Povídky vtahují čtenáře do svého děje, ale zároveň jej vystavují jistému pocitu odcizení od umělosti dnešní civilizace, jakkoliv tato „hra“ se čtenářem nepostrádá ani jemný, sofistikovaný humor.