Variace pro temnou strunu

Úvodní prózy Ladislava Fukse, příběhy odehrávající se ve 30. letech a na pokraji války, vrcholí Variacemi pro temnou strunu (1966). Tento román sice pokračoval v tragických, "temných" osudech, autor však odsunul do pozadí předchozí židovské postavy. Smutným vypravěčem i hlavním námětem je tentokrát mladý Michal, traumatizovaný v prostředí ovládaném dominantním otcem, vysokým policejním úředníkem. Vyprávěcí formou jsou osobní zápisky psané z pohledu přecitlivělého, do sebe uzavřeného, nešťastného chlapce, který marně hledá citový kontakt. Zpovídá se o dětských školních letech, o zklamaných kamarádstvích, o těžkém dopadu autority i o době poznamenané neblahými historickými událostmi - a především o stísněnosti duše a osamělosti. Líčené situace a zážitky jsou někdy spíše úzkostným snem nebo vizí a z jejich bezútěšnosti se vymyká jenom několik šťastných okamžiků a osudových setkání. Variace truchlivých nálad, následujících stále pod dojmem hrozící katastrofy osobní i histrorické, jsou zprvu zabarveny ještě nedospělou naivitou a strachem, později v nich znějí také struny groteskní, absurdní nebo ironické. Právě v evokaci tajuplné s stísněné atmosféry se nejvíc uplatňuje vypravěčská sugestivita; osobním tónem a důvěrnou blízkostí vypravěče s autorem román vyvolává dojem autobiografie. Próza končící nacistickou okupací je však v plném smyslu dramatickým románem, ostře reálným i magickým. Ladislav Fuks ho psal na vrcholu sil a současně s nadějnou vlnou 60. let v Čechách, kdy se mnohem výrazněji vracel zájem o vnitřní svět jedince i o jeho odcizení a pocit bezvýchodnosti.