Zpovědi a odposlechy

Básnickou sbírku Antonína Přidala Zpovědi a odposlechy považuji za zásadní dílo nejen svého autora, ale i současné české literatury. Ve chvíli, kdy všeho je moc a nic nemá váhu, ozývá se — vím, bude to znít paradoxně — jasný hlas hluboké vnitřní meditace. Bez těkavé klipovitosti, bez sentimentality, bez takzvaného poetického oparu nebo kouřové clony, která tak ráda v divadle i na jevišti dnešního světa nahrazuje poctivě vyložené karty. Autor je přísný k sobě i k jiným, nic si neodpouští. Chce se dobrat odpovědi na otázky dotírající s věkem. Je v tom odpovědnost za život, v němž jsme „každý sám za sebe“, bez výmluv na nepravé sudičky, téma odcházení a zkoumavého nahlížení za obzor tohoto světa. Je to neúprosná poezie rozkoše i bolesti z myšlení, ale taky plná zvědavosti a údivu, překvapení.