Ztrácení

Ruth a její sestra Lucille vyrůstají postupně pod dohledem kompetentní, ale poněkud letargické babičky, dvou dojemně komických, ale naprosto nekompetentních tetiček, a nakonec tajemné a nepraktické tety Sylvie. Lineární osou příběhu je železniční most přes jezero, na jehož vzdálený konec nelze dohlédnout, směrovka do velkého světa nepoznaných možností, úniková cesta ze stísněného, drsným počasím zkoušeného Fingerbone. Ruth, která ve skutečnosti skoro nikdy nemluví, zde hovoří jazykem, který působí jako zjevení, nutí nás převalovat každé slovo jako při čtení poezie a zároveň dojímá svou věrohodností. Vypráví o nekonečném čekání, o tom, jak je „každá přítomná chvíle důležitá tím, co postrádá,“ o pomíjivosti všech snadno pojmenovatelných věcí...